LIDÉ A LOH

VĚRA ČÁSLAVSKÁ, provdaná Věra Odložilová (3. května 1942, Praha – 30. srpna 2016, Praha) je spolu s Emilem Zátopkem největší legendou domácího sportu, a to nejen dosaženými výsledky, ale rovněž svými lidskými postoji. Během fenomenální závodní kariéry vybojovala "Zlatá Věra" na 140 medailí, čtyřikrát se stala gymnastickou mistryní světa a jedenáctkrát mistryní Evropy. Se sedmi zlatými a čtyřmi stříbrnými je jednou z nejvýraznějších postav historie olympijských her. Krátce po triumfálním návratu z Mexika ji jako jeden ze symbolů Pražského jara čekaly výslechy Státní bezpečnosti, a když i přes nátlak odmítla odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov, upadla v nemilost a nemohla sehnat práci. Po listopadu 1989 se Čáslavská znovu vrátila do popředí zájmu jako poradkyně a asistentka prezidenta Václava Havla či předsedkyně Čs. a později Českého olympijského výboru (1990-1996). Byla rovněž členkou Mezinárodního olympijského výboru (1995-2001). Za svou sportovní činnost a občanské postoje dostala čtyřnásobná domácí sportovkyně roku řadu vyznamenání: Cenu Pierre de Coubertina, kterou jí v roce 1989 udělil Mezinárodní výbor pro fair play při UNESCO, či Olympijský řád MOV z roku 1991. Je také nositelkou státní Medaile Za zásluhy (1995) nebo japonského Řádu vycházejícího slunce (2010).

OLYMPIÁDA TOKIO 1964
Olympijské hry se tehdy poprvé v historii uskutečnily na asijském kontinentu. Své největší hrdiny měly v americkém plavci Donovi Schollanderovi a sportovní gymnastce Věře Čáslavské, která se stala miláčkem japonských diváků. Československo obsadilo se čtrnácti cennými kovy v medailovém hodnocení zemí deváté místo, nejúspěšnější byli Američané. Pořadatelská země skončila se 29 medailemi na třetím místě a těšila se především z výkonů gymnasty Jukia Endó, několikanásobného olympijského vítěze a mistra světa, který v roce 1964 vybojoval první japonské olympijské zlato ve víceboji jednotlivců.

ČÁSLAVSKÁ NA OH V TOKIU 1964
Legenda československé gymnastiky Věra Čáslavská se do celosvětového povědomí definitivně zapsala na olympijských hrách v Tokiu. Bylo jí jednadvacet let (tehdy mívaly gymnastky v tomto věku velkou část kariéry ještě před sebou) a oslnila dokonalými výkony, půvabem i bezprostředním vystupováním. Japonsko jako hostitelská země se do ní zamilovalo už o rok dřív, když tam společně s čs. reprezentací vyrazila na předolympijské závody. Na OH v roce 1964 se pouto jenom utužilo – a vlastně nikdy nezmizelo. Ani dávno po tom, co už měla aktivní dráhu za sebou.

JUKIO ENDO
(japonsky 遠藤 幸雄, Endó Jukio; 18. ledna 1937 – 25. března 2009) byl japonský gymnasta, několikanásobný olympijský vítěz a mistr světa. Byl součástí prvního japonského týmu, který vyhrál zlaté olympijské medaile ve víceboji družstev na letních olympijských hrách (1960) a mistrovství světa (1962). V roce 1964 vybojoval první japonskou zlatou olympijskou medaili ve víceboji jednotlivců. Na Letních olympijských hrách roku 1968 byl vlajkonošem japonské reprezentace.

V roce 1964 se na olympijských hrách v Tokiu spřátelil s českou gymnastkou Věrou Čáslavskou a přátelství jim vydrželo až do konce života. Syn Jukia Endó se byl podívat na jednom z představení společné inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 (CASLAVSKA TOKYO 1964) Divadla ALFA a Divadla PUK v Tokiu a poté se setkal s herci a inscenátory.

LARISA SEMJONOVNA LATININA
(ukrajinsky Лариса Семенівна Латиніна, rusky Лариса Семёновна Латынина; 27. prosince 1934 Cherson) je bývalá sovětská gymnastka. V letech 1956-1964 získala 14 olympijských medailí v soutěžích jednotlivců a čtyři medaile v soutěži družstev a je tak nejúspěšnější olympioničkou všech dob.

Písně

MODLITBA PRO MARTU
Modlitba pro Martu je píseň české zpěvačky Marty Kubišové z roku 1968. Skladba se v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa stala symbolem českého odporu vůči okupaci. Kvůli svým občanským postojům byla Marta Kubišová po roce 1970 komunistickým režimem perzekvována a nesměla již veřejně vystupovat. V roce 1977 podepsala Chartu 77, což ještě vystupňovalo její pronásledování ze strany StB. V době sametové revoluce zazpívala na manifestaci dne 21. listopadu 1989 na pražském Václavském náměstí nejen československou hymnu, ale i „Modlitbu pro Martu“, která se tak opět stala jedním ze symbolů – tentokrát Sametové revoluce.

Osudy Věry Čáslavské a Marty Kubišové se v mnohém podobají. U obou byla jejich největší sláva spojena s nadějemi druhé poloviny šedesátých let. Obě se staly ve své době a svém oboru naprostými hvězdami, které se přitom svou osobitostí velmi vymykaly dobovým představám o úspěšné sportovkyni či zpěvačce. Obě se později staly symboly odporu vůči sovětské okupaci a následně za svou statečnost musely zaplatit vysokou cenu v podobě odstranění z veřejného života i řady dalších perzekucí ze strany vládnoucího režimu. Na výsluní se znovu vrátily se sametovou revolucí, aby se později z různých důvodů znovu stáhly do ústraní.

MODLITBA PRO MARTU
Autor textu: Petr Rada, autor hudby: Jindřich Brabec

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášťt, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.
Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých
zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.
Z oblohy mrak zvolna odplouvá
a každý sklízí setbu svou,
modlitba má ta ať promlouvá
k srdcím, která zloby čas nespálil
jak květy mráz, jak mráz.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášťt, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.
Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých
zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

SUKIYAKI
Jedna z nejoblíbenějších skladeb Japonska 60. let 20. století z tvorby Kjú Sakamota. Skladba má původní titul Ue wo muite arukou (Dívám se vzhůru, když kráčím). Název Sukiyaki (japonské jídlo z vepřového masa) nemá s textem písně nic společného. Tento název byl použit pouze pro snadnější výslovnost amerických posluchačů.

SUKIYAKI
Autor: Kjú Sakamoto

Ue o muite arukō
Namida ga koborenai youni
Omoidasu haruno hi
Hitoribocchi no yoru
Ue o muite arukō
Nijinda hoshi o kazoete
Omoidasu natsuno hi
Hitoribocchi no yoru
Shiawase wa kumo no ueni
Shiawase wa sora no ueni
Ue o muite arukō
Namida ga koborenai youni
Nakinagara aruku
Hitoribocchi no yoru
Omoidasu akino hi
Hitoribocchi no yoru
Kanashimi wa hoshino kageni
Kanashimi wa tsukino kageni
Ue o muite arukō
Namida ga koborenai youni
Nakinagara aruku
Hitoribocchi no yoru
Hitoribocchi no yoru

ŠLY PANENKY SILNICÍ
(česká lidová píseň)

Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí,
potkali je myslivci, myslivci dva.
Kam panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete?
Která moje budete, budete má?

Divadla

DIVADLO ALFA PLZEŇ
Divadlo ALFA zahájilo svoji činnost jako loutkové divadlo v roce 1966 a dodnes se zaměřuje na tvorbu pro děti a dospívající. V jedné z dramaturgických linií vychází z kořenů českých lidových loutkářů a rozvíjí jejich odkaz v kontextu soudobého loutkové divadla. V další linii zkoumá alternativní loutkářské přístupy ke klasickým titulům a autorskému divadlu. Vedle tvorby pro nejmenší hledají divadelníci cestu k náročným dospívajícím divákům, také prostřednictvím evropských projektů. Alfa je díky mistrné práci s loutkou vyhledávaným hostem mnoha tuzemských a zahraničních festivalů. Od roku 1967 pořádá Divadlo ALFA festival Skupova Plzeň.

DIVADLO PUK TOKIO
Loutkové divadlo PUK bylo založeno v roce 1929 v Tokiu. Letos si připomíná 95. výročí svého založení. V roce 1971 pak tento soubor otevřel v tokijské čtvrti Yoyogi první stálé loutkové divadlo v Japonsku, "PUK Puppet Theater". PUK realizuje každý rok několik premiér, hostuje se svými představeními po celém Japonsku a aktivně se zapojuje do mezinárodních výměnných aktivit. Součástí Divadla PUK je kromě hereckého souboru také producentské centrum a centrum audiovizuální tvorby. Divadlo PUK hostovalo několikrát v Evropě, udržuje úzké kontakty s loutkáři v Japonsku i v zámoří. V jeho prostorách má sídlo japonské centrum UNIMA.

DEKU ARTFORUM
Japonská nezisková organizace, která se zaměřuje na podporu mezinárodních projektů v oblasti loutkového divadla. Mezi její zásadní projekty patří Mezinárodní festival loutkového divadla Shimokitazawa nebo fokusy japonského loutkářství v zahraničí, jeden z nich proběhl na festivalu Skupova Plzeň 2022. DEKU ARTFORUM bylo klíčovým hybatelem pro vznik projektu CASLAVSKA TOKYO 1964.

Tvůrci

JAKUB VAŠÍČEK (1979), TOMÁŠ JARKOVSKÝ (1986)
Vystudovali režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v ročníku Ivana Rajmonta a Jana Borny. Ještě během studií nastudovali jako autorský tandem v Naivním divadle Liberec vlastní hru Neklan.cz aneb Ze Starých pověstí českých, čímž započala jejich spolupráce, která trvá dodnes. Od podzimu 2014 se jejich domovskou scénou stalo královéhradecké Divadlo Drak. Vedle toho jsou pravidelnými hosty v plzeňském Divadle ALFA, v pražském Minoru či D21. Spolupracovali také s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, Západočeským divadlem v Chebu, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci nebo Loutkovým divadlem Maribor. Jejich inscenace obdržely řadu cen na různých mezinárodních festivalech, získaly tři ceny Erik pro nejinspirativnější loutkářskou inscenaci sezony, Cenu Marka Ravenhilla, byly opakovaně nominovány na Cenu Divadelních novin (nominaci proměnila inscenace Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník) či Cenu divadelní kritiky. Oba spoluvytváří tvář Divadla Drak v Hradci Králové: režisér Jakub Vašíček je uměleckým šéfem a dramaturg a dramatik Tomáš Jarkovský je zároveň ředitelem divadla. Kromě toho mají ještě vlastní nezávislé divadlo Športniki, které s několika dalšími spolužáky z pražské DAMU spoluzaložili v roce 2011.

S plzeňským Divadlem ALFA spolupracují dramaturg T. Jarkovský a režisér J. Vašíček kontinuálně. Pro Alfu napsali několik původních her (např. Čert tě vem!). Ostatní tituly také inscenovali (Hamleteen, Spadla klec! aneb První případ podporučíka Vitáska, Ostře sledované vlaky, Gazdina roba, Kde domov můj? (milostný dopis Československu)). Zprvu sledovali T. Jarkovský a J. Vašíček společně s dramaturgy Alfy linii dospívajících hrdinů v klasických dílech českých i světových. Později se posunuli vzhledem k provokujícímu stému výročí vzniku Československa a začali se v Divadle ALFA věnovat konkrétním aktuálním společenským fenoménům. Nejprve to byla v případě inscenace „Kde domov můj?“ stručná reflexe československých dějin a pak Pravdu má každý svou (?).

KAMIL BĚLOHLÁVEK (1978)
Scénograf, výtvarník, vedoucí dílen Naivního divadla Liberec. Jako herec, režisér a hudebník začínal ve slavném hradeckém divadle Dno, poté odešel studovat scénografii na pražskou DAMU (ateliér Petra Matáska). Pravidelně spolupracuje s královéhradeckým Divadlem Drak (Šípková Růženka, Antigona), plzeňskou Alfou (Pravdu má každý svou(?), Kde domov můj(?)), pražskými divadly Minor (Hon na Jednorožce, Záhada hlavolamu), Damúza a dalšími statutárními i nezávislými divadly.

DANIEL ČÁMSKÝ (1967)
Hudební skladatel, mořeplavec, dirigent, bubeník a pianista. Je autorem hudby k množství divadelních inscenací, pravidelně spolupracuje především s hradeckým Drakem (Válka světů, Sedmero krkavců, Antigona, Bílý tesák apod.), Divadlem ALFA (Ostře sledované vlaky, Pravdu má každý svou(?)) nebo pražským divadlem D21 (Emil čili o Háchovi, Benešův posel). Dále spolupracoval s pražskými divadly Minor, A studio Rubín, La Fabrika nebo libereckým Divadlem F. X. Šaldy.

YOKO YAMAGUCHI (1984)
Divadelní teoretička, ředitelka Mezinárodního festivalu SIPF Tokio, autorka výzkumů v oblasti loutkového divadla a překladatelka z japonštiny a do japonštiny. Pro inscenaci realizovala autorský překlad do japonštiny. Významně se podílela na vzniku díla jako dramaturg a manažer.