Překlad do japonštiny: Yoko Yamaguchi Režie: Jakub Vašíček Výprava: Kamil Bělohlávek Hudba: Daniel Čámský Asistent režie: Yoshihiko Shibasaki Dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Yoko Yamaguchi Spolupráce na dramaturgii: Petra Kosová Spolupráce na překladu: Nanako Ishida, Robin Heřman Tlumočení: Nanako Ishida Animace a výroba videa: Alina Sivets, Yoshihiro Shibasaki, Jakub Hora Pohybová spolupráce: Hiromasa Kurihara, Adam Paulus Produkce: Yoko Yamaguchi, Jakub Hora, Nobuko Ishida Hrají: Kristýna Franková, Martina J. Hartmannová, Daniel Horečný, Daniel Čámský, Mamika Kawajiry, Haruhi Shoji, Tomoya Arita Technika: Vojtěch Kadlec, Hiromasa Kurihara Zvuk: Jonáš Špaček, Takeshi Kawana Světla: Vlastimil Vorda, Yasushi Ashibe Inscenace je určena dětem od 9 let. Premiéra Japonsko: 2. 8. 2024 Premiéra ČR: 11. 9. 2024 Inscenace vznikla za podpory NPO MKČR.O INSCENACIInscenace není žádnou historickou rekonstrukcí, ale vypráví smyšlený příběh s fantaskními až pohádkovými rysy, který pouze vychází z některých skutečných událostí. Vedle samotného zrození (nejen) sportovní legendy Věry Čáslavské, která si ve své době získala srdce jak české, tak japonské veřejnosti, vypráví inscenace ještě o něčem jiném. Obsazeni jsou do ní totiž z poloviny japonští a z poloviny čeští loutkáři. Ti tak mohou nad rámec samotného příběhu objevovat, co máme společné, v čem se lišíme a čím se můžeme inspirovat. A spolu s nimi mohou totéž objevovat i diváci různého věku, od dětí až po dospělé. Celými olympijskými hrami Tokio 1964 a tím i celým příběhem nás provází dvojice komentátorů – Japonec a Čech – jako v přímém televizním přenosu. Všechno komentují, vyprávějí, překládají. Příběh je tak stejně srozumitelný a zároveň částečně tajuplný jak pro japonské, tak české publikum. Inscenace také kombinuje různé podoby loutkového, objektového a stínového divadla či projekce. V inscenaci jsou užity fotografie: ze zdrojů Nadačního fondu Věry Čáslavské, A. Novák, A. Bahenský, A. Toth, S. Tereba, J. Plachý, Q. Klemm, J. Endo, K. Kishimoto. V inscenaci jsou užity filmové ukázky ze zdrojů Krátký film Praha a.s., Česká televize, Český olympijský výbor. V Inscenaci jsou použity skladby: Jindřich Brabec, Petr Rada: Modlitba pro Martu, Price Alan: House of the rising sun (úprava The Animals) Hudba v představení užita na základě licence OSA. Loutky, dekorace, kostýmy a rekvizity vyrobili v dílnách Divadla PUK naši milí kolegové z Tokia pod vedením paní Jajuji a v dílnách Divadla ALFA pod vedením Ivo Motejla Jelínka: Ivana Hájková, Renata Kusová, Vlasta Šantorová, Adam Paulus a Miloslav Šlesinger. Inscenace vznikla za podpory Ministerstva kultury ČR - Národní plán obnovy. Program vydalo v září 2024 Divadlo ALFA, p. o., Rokycanská 7, 312 00 Plzeň, www.divadloalfa.cz. Objednávky vstupenek na: obchodni@divadloalfa.cz. Ředitel divadla: MgA. Jakub Hora Zřizovatel: Město Plzeň Grafická úprava: Nanako Ishida, Petr Válek
VĚRA ČÁSLAVSKÁ, provdaná Věra Odložilová (3. května 1942, Praha – 30. srpna 2016, Praha) je spolu s Emilem Zátopkem největší legendou domácího sportu, a to nejen dosaženými výsledky, ale rovněž svými lidskými postoji. Během fenomenální závodní kariéry vybojovala "Zlatá Věra" na 140 medailí, čtyřikrát se stala gymnastickou mistryní světa a jedenáctkrát mistryní Evropy. Se sedmi zlatými a čtyřmi stříbrnými je jednou z nejvýraznějších postav historie olympijských her. Krátce po triumfálním návratu z Mexika ji jako jeden ze symbolů Pražského jara čekaly výslechy Státní bezpečnosti, a když i přes nátlak odmítla odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov, upadla v nemilost a nemohla sehnat práci. Po listopadu 1989 se Čáslavská znovu vrátila do popředí zájmu jako poradkyně a asistentka prezidenta Václava Havla či předsedkyně Čs. a později Českého olympijského výboru (1990-1996). Byla rovněž členkou Mezinárodního olympijského výboru (1995-2001). Za svou sportovní činnost a občanské postoje dostala čtyřnásobná domácí sportovkyně roku řadu vyznamenání: Cenu Pierre de Coubertina, kterou jí v roce 1989 udělil Mezinárodní výbor pro fair play při UNESCO, či Olympijský řád MOV z roku 1991. Je také nositelkou státní Medaile Za zásluhy (1995) nebo japonského Řádu vycházejícího slunce (2010). OLYMPIÁDA TOKIO 1964Olympijské hry se tehdy poprvé v historii uskutečnily na asijském kontinentu. Své největší hrdiny měly v americkém plavci Donovi Schollanderovi a sportovní gymnastce Věře Čáslavské, která se stala miláčkem japonských diváků. Československo obsadilo se čtrnácti cennými kovy v medailovém hodnocení zemí deváté místo, nejúspěšnější byli Američané. Pořadatelská země skončila se 29 medailemi na třetím místě a těšila se především z výkonů gymnasty Jukia Endó, několikanásobného olympijského vítěze a mistra světa, který v roce 1964 vybojoval první japonské olympijské zlato ve víceboji jednotlivců. ČÁSLAVSKÁ NA OH V TOKIU 1964Legenda československé gymnastiky Věra Čáslavská se do celosvětového povědomí definitivně zapsala na olympijských hrách v Tokiu. Bylo jí jednadvacet let (tehdy mívaly gymnastky v tomto věku velkou část kariéry ještě před sebou) a oslnila dokonalými výkony, půvabem i bezprostředním vystupováním. Japonsko jako hostitelská země se do ní zamilovalo už o rok dřív, když tam společně s čs. reprezentací vyrazila na předolympijské závody. Na OH v roce 1964 se pouto jenom utužilo – a vlastně nikdy nezmizelo. Ani dávno po tom, co už měla aktivní dráhu za sebou. JUKIO ENDO(japonsky 遠藤 幸雄, Endó Jukio; 18. ledna 1937 – 25. března 2009) byl japonský gymnasta, několikanásobný olympijský vítěz a mistr světa. Byl součástí prvního japonského týmu, který vyhrál zlaté olympijské medaile ve víceboji družstev na letních olympijských hrách (1960) a mistrovství světa (1962). V roce 1964 vybojoval první japonskou zlatou olympijskou medaili ve víceboji jednotlivců. Na Letních olympijských hrách roku 1968 byl vlajkonošem japonské reprezentace. V roce 1964 se na olympijských hrách v Tokiu spřátelil s českou gymnastkou Věrou Čáslavskou a přátelství jim vydrželo až do konce života. Syn Jukia Endó se byl podívat na jednom z představení společné inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 (CASLAVSKA TOKYO 1964) Divadla ALFA a Divadla PUK v Tokiu a poté se setkal s herci a inscenátory. LARISA SEMJONOVNA LATININA(ukrajinsky Лариса Семенівна Латиніна, rusky Лариса Семёновна Латынина; 27. prosince 1934 Cherson) je bývalá sovětská gymnastka. V letech 1956-1964 získala 14 olympijských medailí v soutěžích jednotlivců a čtyři medaile v soutěži družstev a je tak nejúspěšnější olympioničkou všech dob.
MODLITBA PRO MARTUModlitba pro Martu je píseň české zpěvačky Marty Kubišové z roku 1968. Skladba se v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa stala symbolem českého odporu vůči okupaci. Kvůli svým občanským postojům byla Marta Kubišová po roce 1970 komunistickým režimem perzekvována a nesměla již veřejně vystupovat. V roce 1977 podepsala Chartu 77, což ještě vystupňovalo její pronásledování ze strany StB. V době sametové revoluce zazpívala na manifestaci dne 21. listopadu 1989 na pražském Václavském náměstí nejen československou hymnu, ale i „Modlitbu pro Martu“, která se tak opět stala jedním ze symbolů – tentokrát Sametové revoluce. Osudy Věry Čáslavské a Marty Kubišové se v mnohém podobají. U obou byla jejich největší sláva spojena s nadějemi druhé poloviny šedesátých let. Obě se staly ve své době a svém oboru naprostými hvězdami, které se přitom svou osobitostí velmi vymykaly dobovým představám o úspěšné sportovkyni či zpěvačce. Obě se později staly symboly odporu vůči sovětské okupaci a následně za svou statečnost musely zaplatit vysokou cenu v podobě odstranění z veřejného života i řady dalších perzekucí ze strany vládnoucího režimu. Na výsluní se znovu vrátily se sametovou revolucí, aby se později z různých důvodů znovu stáhly do ústraní. MODLITBA PRO MARTUAutor textu: Petr Rada, autor hudby: Jindřich Brabec Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášťt, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí. Z oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou, modlitba má ta ať promlouvá k srdcím, která zloby čas nespálil jak květy mráz, jak mráz. Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášťt, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí. SUKIYAKIJedna z nejoblíbenějších skladeb Japonska 60. let 20. století z tvorby Kjú Sakamota. Skladba má původní titul Ue wo muite arukou (Dívám se vzhůru, když kráčím). Název Sukiyaki (japonské jídlo z vepřového masa) nemá s textem písně nic společného. Tento název byl použit pouze pro snadnější výslovnost amerických posluchačů. SUKIYAKIAutor: Kjú Sakamoto Ue o muite arukō Namida ga koborenai youni Omoidasu haruno hi Hitoribocchi no yoru Ue o muite arukō Nijinda hoshi o kazoete Omoidasu natsuno hi Hitoribocchi no yoru Shiawase wa kumo no ueni Shiawase wa sora no ueni Ue o muite arukō Namida ga koborenai youni Nakinagara aruku Hitoribocchi no yoru Omoidasu akino hi Hitoribocchi no yoru Kanashimi wa hoshino kageni Kanashimi wa tsukino kageni Ue o muite arukō Namida ga koborenai youni Nakinagara aruku Hitoribocchi no yoru Hitoribocchi no yoru
ŠLY PANENKY SILNICÍ(česká lidová píseň) Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je myslivci, myslivci dva. Kam panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete? Která moje budete, budete má?